Vyhledat
  • Jana Rumlová

Za peníze

si nekoupíš štěstí, lásku, ani pejskovo zavrtění ocáskem, to je známá věc. Dokonce ani cestu vlakem až do cíle, i když máš platnou jízdenku. To mi došlo díky vlastní zkušenosti před pár dny. Zvolila jsem cestu vlakem privátní společností. Chvíli před odjezdem z výchozí stanice upoutala pozornost všech cestujících v našem voze skupina čtyř bezdomovců. Dva muži, dvě ženy a dva malí pejsci. Příchozí se chovali hlučně a neobratně hledali svá místa k sezení. Po té, co zjistili, že u jednoho stolečku budou sedět jen tři a ten čtvrtý přes uličku naproti, protože čtvrté místo již bylo obsazeno, začali se ošívat a pak dotyčného oslovili s dotazem, zda by si s nimi to místo nevyměnil. Mladý muž si ochotně velmi rychle přesedl.

Jejich hlučný hovor hrubšího ražení pokračoval a tak jsem si mnohem dříve, než jsem měla v plánu, nasadila sluchátka, zvuk zesílila tak, aby mě nic nevyrušovalo, a zaposlouchala jsem se do své oblíbené hudby. Zůstávat „ v blaženém nevědomí“ jsem si korigovala podle svých potřeb. Teď při psaní přemýšlím o tom, jestli je tento postoj výrazem egoismu. Jednomu ze zmíněné skupiny jsem viděla do tváře, někoho mi připomínal, a také jsem si všimla ženy z palubního personálu, která kolem nich nejednou prošla a něco k nim měla. Časem jsem si přece jen bez sluchátek poslechla: „Jestli nepřestanete, tak si vystoupíte!“ V Kolíně vlak řádně zastavil, podle jízdního řádu, a zmíněná žena přišla ke čtveřici již s definitivním „vystupte si!“. Malá, drobná, nejdrobnější z celé posádky, jak jsme se časem dozvěděli, byla to vedoucí soupravy. Nepomohl svou důraznou pomocí ani mužský element, strojvedoucí vlaku, ani „přímluva“ jednoho mladého muže, který čtveřici nabádal k vystoupení, protože celý vlak na ně čeká a to není fér. Čtveřice se bránila a zarytě seděla. Padla slova o řádné jízdence, o spoustě peněz, o odhodlání ke změně chování. Následovalo několik telefonátů, zřejmě na ta místa, která musí mít přehled o zdržení vlaku, a volání policie. Těsně před příchodem policie ten nejhlučnější ze skupiny vystoupil a se skupinovou jízdenkou zmizel neznámo kam. Policie s dotyčnými jednala profesionálně a velmi lidsky zároveň. Bylo pro mě zajímavé sledovat, jakou „abecedu“ používají a jaká pravidla ten jejich zákrok má. Druhý muž ze skupiny se ještě chvíli slovně bránil, ale nic nepomohlo. Toho mi bylo líto. Choval se v podstatě slušně, jako většina ostatních cestujících, ale měl smůlu, patřil ke skupině, patřil k těm, kteří byli vhozeni do jednoho pytle, což za dané situace bylo logické. Policie nám popřála příjemnou cestu a my se rozjeli. Čtvrthodinové zpoždění jsme už nedohnali, ale měla jsem o čem přemýšlet.

Není možné házet všechny do jednoho pytle, to jistě neříkám nic nového. Je to problém, ale teď mě hlavně zajímá, jak se mohu ubránit tomu, abych do jednoho pytle s druhými nebyla vhozena i já, když o to nestojím? V biblické knize Přísloví se v jedné z mnoha moudrostí píše: „nezaplétej se s lidmi vrtkavými“ /Př 24/. V novozákonní epištole Petrově zase: „Ke všem lidem mějte úctu, Boha se bojte, krále ctěte.“ /1Pt 2/ To jen namátkou z rad moudrých. Říká se mi zde, že se mám chovat lidsky a s úctou, že se mi vyplatí respektovat zákon, dodržovat pravidla a že nemám zapomínat na Boha. Uvědomuji si ale, že ani tyto postoje mi nevhození do jednoho pytle s druhými nezaručí.

JR / 13.4.2019


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše