Vyhledat
  • Jana Rumlová

Už zase kvetou

Aktualizace: 23. kvě 2020

kaštany. Vím, správně jsou to kaštanovníky, ale jsem tak zvyklá říkat a "zvyk je železná košile". Už zase kvetou, což znamená, že to jsou právě tři roky, co kamarádku opustil její manžel, protože se rozhodl pro jinou ženu. Byl to pro všechny šok, tohle nikdo nečekal. Jejich dospělé děti to prožívaly velmi těžce, o kamarádce ani nemluvě. „Nemůžu ho dostat z hlavy, i když bych tak chtěla, protože se točím stále v bludném kruhu“, to říkala nedávno. Moudří tvrdí, že tato zátěž v hlavě zůstane člověku již na celý život. Kamarádčin smutek už emočně příliš neprožívám, ale dost jí rozumím, protože jsem ve svém osobním životě prodělala něco podobného. Na základě této tvrdé zkušenosti mi došlo, že konečně rozumím tomu, co tím Ježíš myslel, když říkal „…takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Takové „rozloučení“ po dlouholetém manželství, to je rána do srdce a ne, že „hlava to nebere“, ale naopak, hlava je toho plná a není v ní mnoho místa na další věci.


Nevzpomínám si, že bych si v dětství všímala kvetoucích kaštanů, vůbec si nevybavuji, kdy zhruba jsem si uvědomila jejich existenci. A nebo plody kaštanů, ani nevím, jestli jsem je jako dítě sbírala. Ale s jistotou vím, že do mé dospělosti obojí patří. Kvetoucí kaštanovníky, nyní spojené se vzpomínkou na kamarádku, a plody, krásně hnědé a lesklé, po té, co se právě vylouply, spojené s touhou, vzít je do dlaní, nasbírat si plnou hrst, dekorovat doma či v práci, co se dá. A druhý den opět sbírat ty čerstvě spadané, protože ty od včerejška a předvčerejška už ten svůj lesk ztratily.


Hodně takové radosti jsem si užívala, když jsem s rodinou bydlela na olomoucké faře. Kaštanová alej, která už neexistuje ( stromy chudinky musely ustoupit rozšiřovanému korytu řeky Moravy), ta byla pravým rájem pro malé i velké „sběrače“. Úplně vidím a slyším nadšeně pobíhající děti cestou do mateřské školky v sousedství. Hledat a sbírat pomáhali i dospělí, ale děti byly nějak rychlejší, možná proto, že jsou blíže k zemi. Nebo to bylo jinak? Pokud jsem šla ulicí v jinou dobu, než děti do školky, nastal ten ideální čas pro mě. Dětem jsem nebrala a pro mě se taky něco našlo. Úžasný pocit z hledání a nalézání a z toho, že jsem v prožívání s dětmi najednou „na jedné lodi“.


Nejen kaštany právě kvetou, ale také šípková růže už rozkvetla. To mě dnes překvapilo. Letošní Nouzový stav nás držel hodně ve starostech svého druhu, a já jako bych ztratila aktuální přehled o tom, co se děje venku. Co všechno už povyrostlo a co právě odkvétá. Jako bych měla klapky na očích. Šípkové růže přitom jdou se mnou životem od nepaměti. A nemyslím si, že to je jen díky pohádce O šípkové Růžence.

A navíc: šípková růže mi voní. Po dětství a po princeznách. A nic smutného mi nepřipomíná.

JR/ 21.05.2020

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše