je značná. Na cestě, v hovorové řeči a jinde. Že zkratka není vždy výhodou, na to už přišli mnozí. Řidiči, baviči, a další. I já se mezi ně řadím.
Dříve se říkalo zkráceně - „už je na pravici“ a myslelo se tím „na pravici Boží“. Podobně jako „Už je na pravdě Boží“. V dnešní době někteří lidé používají slovo „odešel“, „odešla“. A já si mohu jen představovat, kam asi. Za jinou ženou? Na nákup? Nebo kam? Zkratkovité vyjádření ne vždy podá jednoznačnou informaci. Použije-li se však slovo „umřel“ nebo „odešel k Bohu“, nemusíme být na pochybách o tom, co se nám to sděluje. Eufemistické „odešla“ signalizuje, že má člověk potřebu nějak zjemnit tu tvrdou zprávu o smrti, sám sebe šetřit, aby nás emoce příliš nedrásaly. Příjemci takové zprávy ovšem často nezbývá ptát se, aby měl jasno. Diskuse, možná jen kratičký rozhovor, je na světě a slova jako „smrt“, „úmrtí“, se stejně ke slovu dostanou.
Malé děti se ke srozumitelnému mluvení dostanou postupně přes žvatlání a jednotlivá slova. Dvouleté dítě už mluví ve větách, někdy ve zkratce, ale některé děti už v tom věku dovedou své věty pořádně rozvinout. Tak to bylo i s námi. Apoštol Pavel v jednom svém dopise napsal: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ Kdyby měl tento Pavel manželku, ví se, že ji neměl, tak ta by možná řekla: „Dokud jsem byla dítě, mluvila jsem jako dítě, přemýšlela jsem jako dítě, ale když jsem se stala ženou…“.
K dnešním úvahám mě přivedlo promýšlení svátku Nanebevstoupení. A už tu mám zase zkratku! Myslím přece svátek Nanebevstoupení Páně, tedy Kristovo vstoupení na nebesa. Do úvah dospělého člověka na zmíněné téma se mi vkradla představa, hodně zasutá, z raného dětství. Výraz „už je na pravici“ mi tehdy jednoznačně sděloval, že se mluví o člověku, který zemřel. A představovala jsem si toho člověka, jeho ztuhlé tělo, jak leží na nějaké dřevěné desce. Byl to jasný katafalk, bez maskování nějakou látkou. Už se asi nedozvím, kde jsem k té představě přišla, ale zřejmě jsem měla nějakou zkušenost s děním v „domě smutku“. I toto slovní spojení patří spíše do historie. Ne že by u nás těchto domů ubylo, ale už to neumíme říkat. S tou mou představou z raného dětství se pojí emoce. Jaké? Zcela neutrální, jako když víme o něčem, co je naprosto normální a přirozené. Žádný děs, žádná hrůza. Teď už jsem ovšem dospělá. A když čtu, že Kristus je „na Boží pravici“, tedy Bohu po boku, že je vlastně Jeho pravou rukou, tak vizuálně žádnou představu nemám, ani se o ni nesnažím, ale emoce jsou zřetelně jiné. Cítím něco, jako když víte, že tohle se vám líbí, toto je fajn, toto má pro mě význam, a nejenom pro mě.
JR / 12.6.2019