Vyhledat
  • Jana Rumlová

MILUJI HLAS ZVONŮ

a to odjakživa. Když se rozezní, mám pocit, že se děje něco významného a současně také důvěrně známého. Nedělní zvonění svolávající z věží kostelů lidi na bohoslužby ve mně probouzí slavnostní pocity, zvonění na památku Mezinárodního dne míru probouzí pocit solidarity a vděku. Říkám si, že to musel být pro lidi úžasný zážitek, když se rozezněly zvony, které ve věžích ještě zbyly, na konci druhé světové války. Kolik euforie s tím bylo pochopitelně spojeno, ale současně i mnoho bolesti a lítosti, protože ne všichni se toho dožili.

K úvaze tohoto typu mě přivedlo dnešní zvonění na památku zemřelých na koronavirus. Právě před rokem to prý byl první zesnulý v naší zemi. A pak další a další a ještě to pokračuje. V pravé poledne se ozvaly zvony řady kostelů a já byla velmi dojatá. Chtělo se mi brečet. Nejen kvůli tomu, že mezi řadou přátel a známých, kteří kvůli tomu dravému viru zemřeli, byla i moje maminka, ale také kvůli tomu, že jsou to už i moje děti a jejich vrstevníci, kteří pozvedají ten pomyslný prapor na znamení boje proti ztrátě paměti, na znamení kolektivní sounáležitosti, a starají se o to, aby zvony zněly.


Rozhoupat zvon a rozeznít ho ručně tak, aby zvučel v krásném rytmu, to není jednoduchá věc, rovněž pak zastavit ho a ztišit je umění. Učit se to člověk musí tak jako hře na každý jiný hudební nástroj. Ale stále ještě jsou nadšení zvoníci a budoucí zvoníci, díky Bohu za ně, jako i za všechny, kteří pro nás udržují krásnou „muziku“.


Miluji hlas zvonů, ale někdy i pro mě může být ten zvuk až příliš. Jako malá školačka jsem se svou kamarádkou stoupala ve věži ke zvonu, který právě začal zvonit. Zvědavost mi totiž nedala. Už jsme se blížily k poslednímu schodu, ale bez toho aniž bychom si rukama zakrývaly uši, to nešlo. Zvuk to byl pro nás nesnesitelně silný. Není divu, musí být, má-li se zvon rozléhat po celé krajině. Pan kostelník, který zvony rozhoupával, na nás křičel, „běžte dolů, běžte dál, to není nic pro vás“. Šly jsme rády, ale pocit nádherného dobrodružství zůstal. Až dnes mi dochází, že by mě vlastně zajímalo, jestli měl v uších nějaké tampony nebo jak to pan kostelník tehdy řešil, aby neohluchl. Sluchátka na uších nebo nějaké jiné chrániče neměl, to vím. A také vím, že až zase někdy budu stoupat po schodech ke zvonícím zvonům, nasadím si něco na uši. Nebo ne? Je pravda, že s tím mým sluchem už to není to, co bývalo. Ale moje láska ke zvonům stále trvá. Možná je to tím, že i ony mají srdce. Nebo je to jinak?

JR/ 22.3.2021





Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše