Vyhledat
  • Jana Rumlová

Kojenecká voda

a Zemní práce nebo Řízené a neřízené protlaky … Zřejmě bych mohla ten příklad řady nápisů na nákladních autech zajišťujících dovoz zboží nebo servis služeb a prací, ještě trochu rozšířit, ale tak to stačí na to, abych na sebe prozradila, že normálně, když sedím za volantem, si něčeho takového nevšímám, nevnímám to. Výjimkou jsou situace, když zastavím v koloně a sleduji reklamu na karose vozidla přede mnou. Po té, co se rozjedeme, už to pouštím z hlavy. ZAPOMENUTO. Když vyrazím do přírody, po svých, tak je pro mě úplně normální, že sleduju dění kolem mě. Kde, co a jak roste a kvete, kde už je zaseto a kde se bude sklízet, kde je dobrá cyklostezka a kudy chodí pejskaři se svými velkými miláčky a kde asi prošli s nějakým malým plemenem. Zmíněný výčet už je také dostačující na to, abych dala najevo, že si i hodně všímám svého okolí, ale i v tomhle případě je občas něco puštěno z hlavy. ZAPOMENUTO. Ale tentokrát to bylo jiné. Před vjezdem na kruhový objezd jsem musela zastavit. Nějaké auto mělo přednost, už si ho vůbec nevybavuji, ale pak v plné kráse za ním, jako model na přehlídkovém molu, se předváděl a kroužil dlouhý kamion s obrovským modrým nápisem Kojenecká voda. A pro mě to bylo jako rána mezi oči, ale krásná rána. Může být vůbec rána mezi oči krásná? Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. V čase, kdy se skloňují senioři a jejich ochrana před COVIDem-19 ve všech pádech, a to je moc dobře, protože patří k těm nejohroženějším, v tomto čase mi nenápadně bylo připomenuto, že o naše děťátka se stále pečuje, i když se o tom zrovna nemluví. Stále funguje ochrana těch bezbranných tvorečků, našich člověčích „mláďátek“. Velmi mě to dojalo a bylo mi krásně. Několik hodin po té se k mým uším dostala zpráva o tom, že tatínkové kvůli koronaviru nesmějí být u porodů svých dětí. Tento plošný zákaz bere mnohým z nastávajících rodičů cenné síly. Je mi jich líto. Nemám v tuto chvíli nikoho z mých blízkých mezi nimi, ale není mi to jedno. Můj rozum respektuje rozhodnutí vlády, ale soucítím s těmi rodiči. Před několika desítkami let to u nás vůbec nešlo, aby otcové byli u porodů. Zvykli jsme si na to. Rozum to respektoval, ale srdce, nevím, nevím. Troufám si říct, že zamilovaným srdcím to nebylo jedno. Že v tu chvíli, kdy se čas naplněný tvrdou námahou, bolestí, bezmocí a obavami proměnil pro ně v čas blaženosti a lásky, nebyli spolu. Možná si to ublížení s sebou někteří po nesou už po celý svůj život.

Od toho zážitku před kruhákem se teď opakovaně rozhlížím, jestli ho zase neuvidím, ten obří kamion, ale ještě raději ten krásný modrý nápis Kojenecká voda. Ta voda mi jistě pomůže, aby mě náhodou nenapadlo, že bude někdy ZAPOMENUTO. JR/24.3.2020


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše