vánoční radosti jednu celu za druhou. „Poslové vánoční radosti“ zní možná nadneseně, neskromně, namyšleně, ale dovolila jsem si vyjádřit svoji letošní zkušenost právě takto. Protože ani v jednom případě jsem nezaznamenala nějaký obranný postoj vůči tomu, co přinášíme. Ten postoj může mít různé podoby. Od zamračeného výrazu přes nechuť s námi mluvit až po laskavé sice odmítnutí, ale odmítnutí přineseného dárku se slovy: „já nic nepotřebuji, dejte to někomu, kdo potřebuje, dejte to třeba dětem“. Osobně nerada někoho přemlouvám, i když je za tím informace, že nadílku pro ně máme díky lidem z různých církví, kteří na ně mysleli a finančně celou akci podpořili. Tentokrát jsem toho byla ušetřena. Je to pak radost z rozdávání. Radost z rozdávání mají i druzí lidé, ne jenom já. To bych si měla občas dát připomenout, protože i já někdy neumím přijímat a jako obdarovaná se necítím ve své kůži. Obecně o mně platí, že dárky dostávám ráda, ale čím to, že je to někdy jinak? Nechám na čtenářích, aby odpověděli za mě.
Procházeli jsme jako poslové vánoční radosti a z reakcí navštívených mužů a žen, mladých, starších, starých, bylo zřejmé, že projevy vlídnosti a pozornosti druhých vítají. A zřejmě ani netušili, že někteří z nich se stali posly vánoční radosti zase pro nás. Jejich touha po lásce se totiž projevila v chuti zpívat společně třeba „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte! …“ nebo „Narodil se Kristus Pán, veselme se, …“ . A nebo v tom, že bylo pro ně důležité, aby také oni nám vánočně popřáli a do svých slov dali mnoho dobrého. Díky Bohu za všechny takové posly. Že neskončili se svojí rolí na betlémských pláních tehdy za časů Ježíše, ale že je můžeme potkat ve svých provoněných domovech nebo v silně zakouřeném prostředí či v kdejakém kostelíčku nebo úplně někde jinde.
JR/26.12.2019