7. ledna jsem zahájila "začišťování" po Vánocích odstrojením jedličky. Letos jsem jí nezapomněla poděkovat, za radost, kterou mi přinesla, odnesla ji na příslušné sběrné místo, a pustila se do ukládání ozdob do krabic. Každý rok je to stejné. Ukládat na místo, aby se vše vešlo, je složitější, než vytahovat ven. Při každém kousku se mi vybavovaly vzpomínky. Od koho je ta či ta ozdoba, kde jsme přišli k tomuto kousku. A vzpomínala jsem na to, jak letos, vlastně už to bylo vloni, máme přece leden, zdobila stromek moje dcera, poté, co ho do stojanu usadil můj syn, a jak hezké Vánoce jsem měla se svými dětmi i s maminkou. Pak ještě posbírat po bytě všechny dekorace, rovněž uložit a odnést do sklepa. Zamést, vysát jehličí a je hotovo.
Vlastně není. Zbývá ještě trošku vánočního cukroví. Až to zmizí, bude hotovo. Vlastně nebude, protože vzpomínky mají delší trvání než do Tří králů. Pokud si je pustíme k tělu, tak rozhodně.
Už dnes mě napadá, jak je dobře, že máme Vánoce. A že se lidé v naší zemi nemusí bát slavit je. Vždyť jsou tak hluboce zakořeněny v naší kultuře. Jak je dobře, že učitelky v mateřské školce mohou zpívat s dětmi "Půjdem spolu do Betléma", v tom či onom rozhlase se nebojí na playlist zařadit "Syn Boží se nám narodil" nebo "Půlnoční" v podání Václava Neckáře. A i když někteří mají rádi Vánoce jen kvůli svým dětem, jak mi to o sobě řekl jeden z obviněných ve vazební věznici, je to dobře, ale také dost škoda. Protože poselství o narození Krista se k nám doneslo proto, aby nám dalo vnitřní jistotu, stabilitu. A to poselství nám říká, že Bůh přišel do těch nejubožejších lidkých poměrů, abychom se o sobě něco naučili.
Každý úklid má něco do sebe, nejen kvůli úklidu samotnému, ale také kvůli přemýšlení. Tak občas uklízejme a nechme myšlenky jen tak volně plynout.
JR / 13.1.2019
