STARŠÍ VIDEA "NEDĚLNÍ SETKÁNÍ" UMÍSTĚNA NA SERVERU YOUTUBE.    www.youtube.com  /Hledat pod: Jana Rumlová, event. datum /

Sv%C3%ADt%C3%A1n%C3%AD_edited.jpg
schneelandschaft-feld.jpg
 

NEDĚLE 24.1.2021

     I.

 

     II.

 

                             6.12.2020

                   2. ADVENTNÍ NEDĚLE

 
 
 

29.11.2020
1. ADVENTNÍ NEDĚLE

 
 

22.11.2020

 
 
 
 

NEDĚLE 15.11.2020

Někdy se nám už nechce říct ani slovo, chceme jenom mlčet, rozhodli jsme se, že od této chvíle budeme mlčet. A máme k tomu své důvody. Každý z nás nějaký. Zřejmě to znáte.

V evangeliu Markově je jeden příběh plný mlčení. Takové mlčení ve velkém. Něco podobného i nás může potkat. Velké mlčení při setkání, třeba při sejití rodiny, při schůzi atp. Takové mlčení nás může znejistit. Co to mlčení znamená? Souhlas? Odmítnutí? Bojkot? Zametání pod koberec? Nebo je za tím únava či znechucení?


Mlčení může mít v sobě něco ochromujícího. Ostatně v tom zmíněném evangelijním příběhu o jednoho chromého též jde. Ochromení odráží náš vnitřní stav. Navenek jsme v křeči, naše končetiny jsou ztuhlé, ale může být i nějaký blok v nás, který omezuje vnitřní pohyblivost, naši energii a chuť do života, schopnost zvládat své životní úkoly.


Je to Ježíš, kdo prolomí mlčení. Je to

Ježíš, kdo řekne osvobozující slova.  Ten evangelijní příběh je příběhem, v němž nonverbální komunikace hraje důležitou roli.  Všimněme si těch přátel. Není samozřejmé mít pravé přátele, takové, kteří jsou víc než jenom známí. A pro nemocného člověka nebo postiženého, ať už mentálně nebo fyzicky, je to ještě něco méně samozřejmého.


Přátelé toho chromého jsou zde, když on je potřebuje, ba co víc, oni ho přinesou tam, kde může být uzdraven. Oni ho nevzdali tam, kde on sám se už možná vzdal. Oni tuší, odkud mu může přijít pomoc. Ježíš interpretuje jejich konání jako víru. Jejich solidárnost, rozhodnost, tvůrčí schopnosti.


A na to padnou v příběhu první slova. „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Mé dítě, tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Když řekl takové slovo, bylo toto asi to, po čem chromý toužil, co potřeboval. Ježíš se stává rodičem, otcem, ten chromý dítětem. Tak, jakoby život mohl začít ještě jednou nově. I to, co zatuhlo, zkoprnělo, co mu vzalo svobodu pohybu. Nezní žádné výhrady, žádné výtky. „Mé dítě, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Tzn.: Ty jsi správně. Můžeš zapomenout na to, co tě tísní, můžeš odložit svá ochromení a můžeš teď objevovat nově svou roli dospělého člověka. „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“


Způsobem, jakým Ježíš promlouvá, zachraňuje. Prolamuje to, co svírá. Otevírá téma nevyslovené a současně možnost o tom hovořit. Do mezilidských vztahů ovlivněných nátlakem, donucením, staví svoji svobodu. Asi to ten člověk z evangelia potřeboval, protože ochrnutí zmizelo. Možná, že my potřebujeme něco jiného.


Stále budou v životě věci, které nás budou svírat, ochromovat. Přeji nám, ať jsme chodícími příklady lidí, kteří vědí, že jsou neseni lidmi a Bohem. Což pro nás znamená, že můžeme stále znovu zakoušet svobodu a opakovaně můžeme začínat nově. A druhé svojí svobodou nakazit také můžeme.


Modlitba:   Pane a Bože, Ty nás znáš, ale také léčíš, sytíš a ukazuješ cestu. Svou konejšivou přítomností stíráš slzy z očí a povzbuzuješ, abychom nevzdávali cestu vedoucí k Životu.  Děkujeme!  Amen.

                                                                                                                             

                                                                                                                JR-á/ 14.11.2020


Biblický rejstřík:       Žalm 121         Markovo evangelium 2,1-12

 
 

NEDĚLE 8.11.2020

Pojďme dnes spolu přemýšlet o síle, kterou všichni občas potřebujeme. K povolení pořádně utaženého šroubu např. Nebo k tomu, abychom vydrželi opakované výtky na naši adresu. Abychom dokázali unést bolest ze ztráty blízkého člověka nebo z toho, že někdo z našich blízkých se trápí.  Potřebujeme sílu k tomu, abychom vytrvali ve svých předsevzetích, ve svých slibech, ve své cestě za cílem tím či oním. Abychom dokázali odolávat všemu zlému.


Jak tu sílu získat, kde ji brát. Rozhlížíme se po příkladech druhých, kteří nás inspirují. Ptáme se na rady, hledáme řešení, která by nám vyhovovala. Někdo navrhuje posilovnu, druhý meditaci, třetí výživnou stravu a potravinové doplňky, další hudbu, která v nás probudí bojového ducha. Ano, to všechno může být pravda.


Další rada zní:  „SVOU SÍLU HLEDEJTE U PÁNA, V JEHO NESMÍRNÉ MOCI.“  Jakého Pána s velkým „P“ má tato rada na mysli?  Má na mysli téhož Pána, kterému lidé Starého zákona říkali ústy našich prapředků Hospodin. Je to tentýž Pán, o kterém Ježíšův učedník Tomáš řekl „Můj Pán a Bůh“, když na vlastní oči uviděl vzkříšeného Ježíše, svého mistra, učitele.


„Svou sílu hledejte u Pána, v jeho nesmírné moci.“ Autoři těch slov patřili k příznivcům teologie apoštola Pavla. Napsali je na přelomu prvního a druhého století našeho letopočtu a já si nemyslím, že by ta slova ztratila něco ze své aktuálnosti. Zmínění pisatelé míří do vlastních řad, oslovují své křesťanské přátele v Efezu. V odstavci, který se týká řady etických pravidel, najdeme i dnes zmiňovanou věta o síle. Autorům jde o to, aby adresáti jejich slov žili podle určitých hodnot. Aby opustili své staré zavedené způsoby a soustředili se na život žitý způsobem, na nějž nás upozornil Ježíš Kristus.


Co vy na to?   Chybí vám síla? Občas?                                                                              Ještě upozorňuji na to slovo „hledat“.  I když vím, kde najdu pro sebe sílu, neznamená to, že ji už mám. Je potřeba vydat se tam, kam mi ukazuje směr, hledat a najít. Tak jak nás povzbuzuje známé přísloví „ Kdo hledá, najde.“  Mimochodem, i Ježíš ho použil, když bylo třeba, ale to už by bylo z jiného soudku.

                                                                                                                        JR-á/ 7.11.2020


Biblický rejstřík: Epištola Efezským 6,10                                                                                                               Janovo evangelium 20,28

 
Okrová_2.jpg

A JSME ZASE ZPÁTKY V NOUZOVÉM STAVU

 
Svítání 1.jpg

OD 17.5. 2020 STRÁNKU "NOUZOVÝ STAV" NEAKTUALIZUJEME

OD 17.05. 2020  se scházíme opět ke společným bohoslužbám.

 

10.05.2020

DNEŠNÍ NEDĚLE CANTATE, 4. PO VELIKONOCÍCH, má ve svém předznamení výzvu ke zpěvu.     

                    

MATOUŠ 21, 14-17:                                                                                                                                                14  I PŘISTOUPILI K NĚMU V CHRÁMĚ SLEPÍ A CHROMÍ, A ON JE UZDRAVIL.  15  KDYŽ VELEKNĚŽÍ A ZÁKONÍCI VIDĚLI JEHO UDIVUJÍCÍ ČINY I DĚTI VOLAJÍCÍ V CHRÁMĚ“HOSANNA SYNU DAVIDOVU“, ROZHNĚVALI SE  16  A ŘEKLI MU: „SLYŠÍŠ, CO TO ŘÍKAJÍ?“  JEŽÍŠ JIM ODPOVĚDĚL: „OVŠEM! NIKDY JSTE NEČETLI: ´Z ÚST NEMLUVŇÁTEK A KOJENCŮ PŘIPRAVIL SIS CHVÁLU´?“  17  OPUSTIL JE A VYŠEL VEN Z MĚSTA DO BETANIE; TAM PŘENOCOVAL.   


Ježíš v klidu uzdravuje a kolem něho je spousta povyku.  Velekněží a zákoníci si stěžují, že děti vychvalují Ježíše a provolávají mu slávu. To snad není pravda! Chvála je vyhrazena Pánu Bohu.  DĚTI vidí zázraky uzdravení a nemohou jinak. Výbuch NADŠENÍ, který můžete podobně zažít, když se někde objeví hvězdy popové hudby, hvězdy filmové nebo třeba sportovní, pokud se jim zrovna daří. Děti, aniž by příliš váhaly nebo o tom přemýšlely, jestli dělají dobře, nechají se přemoci jásotem. Viděly a chválily Boha.


MY DOSPĚLÍ vše více zvažujeme. Shodneme se pravděpodobně v tom, že to není vůbec jednoduché věřit v zázraky, i když to na první pohled jako zázrak vypadá. Jestliže se v našem životě zjevné zázraky nedějí, nevidíme-li, že se voda proměňuje ve víno, nevidíme-li nikoho, kdo by nasytil s pěti chleby a dvěma rybami pětitisícový zástup mužů, NEJDE nám TO chválit Boha na základě jeho zázraků. Mnohé dění kolem nás si vysvětlujeme tzv. souhrou okolností, náhodou, fyzikálními zákonitostmi apod.


Dospělí z evangelijního příběhu, církevní a společenská hierarchie a ODBORNÍCÍ na znalost Božího zákona, nejen, že Boha za to viditelné uzdravení nechválí, ale co víc, oni běsní. Mají vztek. „Vždyť jsou to ještě děti a ony budou určovat, kdo je a kdo není Mesiáš.  Jak mohou!“ Nakonec jsou ale tito rozzuření lidé biti vlastními zbraněmi. Ježíš je umlčí slovem Žalmu 8. „Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek …?“


Ale přece jen těm naštvaným lidem trochu ROZUMÍM. To, co se zde děje, přesahuje veškerý rozum, odporuje všem tradicím a všemu vědění, které sesbírali. Přirozeně, že žili v očekávání Mesiáše, ale jak ho čekali? Opravdu? Možná se jich právě zmocnil strach. Je-li to opravdu Mesiáš, co to bude znamenat pro jejich životy?


Již cca 2000 let je Ježíš pryč. Věříme tomu, že zítra opět přijde? Přemýšlíme ještě o tom, co bude, až opět přijde? Nejsme také my až příliš zaujati svými všednodenními starostmi, obavami a svou nouzí? ČEKÁME ještě NEČEKANÉ?


Slepí opět vidí a chromí opět chodí. Ti lidé jsou nejen uzdraveni, ale Ježíš jim dá do života novou perspektivu. A děti to cítí. Že se událo něco velkého. A tak zpívají a provolávají slávu. My dospělí události posuzujeme vážně a někdy až pesimisticky, jsme ve střehu, jen aby nás něco neohromilo. Ale stačí, když se podíváme na nějaké novorozeňátko, na miminko. Radost a blaho se šíří po všech v okolí. Dospělí zakouší ÚŽAS, ÚDIV, VDĚK! Jedno miminko stačí na několik dospělých.


Jsem ráda dospělá. Kolik jsem toho v životě už dosáhla a zažila. Vy taky? Je jasné, že už nebudeme žádné děti, my dospělí. Už to není tak jednoduché přivést nás k údivu, překvapit nás. To ale neznamená, že nemáme kvalifikaci na to, abychom Bohu provolávali slávu. My se nemusíme pokoušet být těmi, kterými už být nemůžeme. Chce to jen naši důvěru k Němu. Dětství nemá na tuto důvěru monopol. Věřím tomu, že budeme-li se více rozhlížet kolem sebe a vnímat to, co nám působí radost a co nás upokojuje,  budeme vůči Pánu Bohu více přístupnější a naše DŮVĚRA k Němu poroste a bude přinášet do našeho života radost a spokojenost. Nepoddávejme se smutku a mrzutosti a soustřeďme se na to, že to nejlepší v nás se tvoří pomocí důvěry, k níž může přispět třeba nějaké dítě. 

                                                                                                                                                                                /JR/

 

03.05.2020

DNEŠNÍ NEDĚLE, 3. PO VELIKONOCÍCH, má ve svém předznamení výzvu k jásotu. JUBILATE.                         Z ŽALMU 100., který má v sobě opakovaně výzvu právě tímto směrem, vybírám a volně překládám:


JÁSEJTE VSTŘÍC HOSPODINU, VY OBYVATELÉ ZEMĚ! MYSLETE NA TO, ŽE HOSPODIN SÁM JE BŮH. ON NÁS STVOŘIL A MY MU PATŘÍME. JSME JEHO LID, ON SE O NÁS STARÁ JAKO PASTÝŘ O SVÉ STÁDO. VSTUPUJTE DO CHRÁMU S DĚKOVNOU PÍSNÍ NA RTECH A ZPÍVEJTE CHVALOZPÉVY. OSLAVUJTE HO A DĚKUJTE MU ZA JEHO ČINY! NEBOŤ HOSPODIN JE K NÁM DOBRÝ, JEHO LÁSKA NIKDY NEPŘESTANE, JEHO VĚRNOST VŠEM GENERACÍM TRVÁ STÁLE.


V JANOVÉ EVANGELIU se můžeme dočíst, že Vzkříšený Pán se po Velikonocích svým učedníkům opakovaně dával poznat, ale jednoho dne začal s nimi mluvit o rozloučení. Mluvil o odchodu a opětovném shledání. A pak vyslovil otázku, která učedníky sice pálila, ale oni se neodvažovali položit ji nahlas. Báli se, že uslyší něco, co jim nebude milé? Ta jejich otázka zněla „Kdy to bude? Jak dlouho to ještě potrvá?“


V tom jsme si s učedníky velmi blízcí. I nás zajímá, co si máme pod tím slovem vzkříšeného Ježíše představit. Jak to tedy bude? Chviličku tady, chviličku pryč, chvíli sám, chvíli smutný, pak shledání? Samozřejmě, že nás zajímá, jak dlouho bude trvat ono „zanedlouho“. Jednoduché to není. Ani pro učedníky, ani pro křesťanský sbor, pro který bylo Janovo evangelium napsáno, a pro nás také ne.


Vzkříšený Pán se dává poznat a pak se definitivně loučí se slovy „zanedlouho mě opět uvidíte a pak nastane radost bez konce, radost, která všechno předčí“. Tehdy i dnes je těžké tomu uvěřit. Proto to musíme stále znovu promýšlet, proto to děláme pokaždé během církevního roku, stále znovu nově, stále ve stejném rytmu a stále s nedlouhou chvilkou mezi tím.


V Adventu čekáme na Jeho příchod, o chvilku později, o Vánocích, oslavujeme to, že přišel; potom je krátká chvilka do postního období, přijde Velký pátek; a pak je opravdu chvilička do Velikonoc, až k Jeho vyvýšení, k nanebevstoupení Páně. Pak opět chvilka 40 dní do Svatodušních svátků a pak nakonec delší chvíle dokud nenastane opět Advent.


Smutek učedníků, kteří ta slova slyší poprvé, je nesmírný. Dokážeme se do nich vcítit, i když je ten jejich čas tak daleko od nás. Někteří z nás pociťují bolest velmi zřetelně, cítí smutek velmi jasně. Vědí, jaké to je se smutkem. Každý, kdo měl v rodině úmrtí, to ví. V takové chvíli je pak občas slyšet: „Uvidíš, za chvilku bude líp, čas zhojí všechny rány.“ Ale ta „chvilka“ trvá často roky, někdy „celou věčnost“. A Ježíš si řekne: „zanedlouho“.


Jak dlouho tedy, jak dlouho to bude trvat, dokud bolest neustoupí, jak dlouho to bude trvat, dokud Tě, Ježíši, nespatříme tak, jak jsi to slíbil? Jak dlouho ještě, dokud nebudeme v cíli?

Ježíš, který nás předešel ve smrti i ve vzkříšení, tyto naše otázky slyší, aniž by byly vysloveny. On ví zcela přesně, co se v nás odehrává, co se nás dotýká, a na ten náš zmatek, na tu naši bezradnost či netrpělivost odpovídá překvapivě srovnáním, které bychom od muže nečekali. Svoji odpověď ilustruje obrazem ženy, která má porodit dítě. I ti, kteří porod sami neprožili, budou se moci vžít do toho srovnání. Ne, nejde zde o intenzitu bolesti. Jde o to, že při porodu je opravdu jasné: bude to trvat jenom chvíli, někdy nekonečnou nebo opravdu hrozně dlouhou chvíli a žádnou chvilku, ale přesto, zpětně při každém porodu, který jsme přestály /ženy/ bez újmy, opravdu jen chvilku, která se vydrží a která brzy přejde. A následně si při tom srovnání uvědomíme, že tady převažuje radost. Bolest se proměňuje v radost a radost je to, co zůstává! Ježíš tím říká, že čas rozloučení, v němž se nebudeme vidět, ten bude v pohledu zpět tím „zanedlouho“, krátkou chvilkou, kterou je potřeba vydržet a která přejde. Pak ale bude tato chvíle bolesti proměněna v čas radosti a radost bude to, co zůstane. Smutek se promění v radost. O Velikonocích oslavujeme právě toto. A dnes je Jubilate.  „Jásejte Bohu, všechny země!“ Tak jako jsme jásali v to velikonoční ráno, kdy se temnota zcela rozjasnila světlem rána a skrze poselství velikonočního evangelia. Jen chvilku bylo to evangelium v temnotě velikonoční noci, dokud nevzešlo světlo Velikonoc.


Měřeno naším měřítkem času se stala z té chvilky velká chvíle. Velikonoce pokračují přes Nanebevstoupení až ke Svatodušním svátkům. Tehdy a po dva tisíce let až dosud a kdo ví, jak dlouho ještě. Ale cíl je jasný a bude obrovský a nekonečný. A ta chvíle Jeho slávy, na níž se budeme podílet, bude nesmírná. Do té doby jsme na cestě! Jak dlouho ještě? Nevím. Rozhodující je, že svůj cíl máme jasně před očima a že nás cestou neopouští Duch Boží. Duch, který nás utěšuje a drží a nechá nás jít po Jeho stopách, po stopách Vzkříšeného.

Viz. Janovo evangelium 16, 16-23a                                                                                           /JR/

 

26.04.2020

Žalm 50, 1 +23

„Bůh sám, Bůh Hospodin, promluvil a volá zemi                                                                                                                   od slunce východu až po západ.                                                                                                                                            Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou;                                                                                  tomu dám zakusit Boží spásu.“ 


Skrze víru a křest patříme do SPOLEČENSTVÍ, které se neptá na stav, pohlaví, věk, barvu pleti, původ. Patříme do tohoto společenství a chodíme na bohoslužby. V těchto dnech ohrožení pandemií ne, ale brzy zase začneme, to si přejeme.


Na BOHOSLUŽBY chodíme, protože je to pro nás něco slavnostního. Ve společenství církve se učíme porozumění a zakoušíme ho, a při bohoslužbách tím spíše. A také se učíme vděčnosti a umění radovat se. A to je pro nás takový SVÁTEK. To nemáme každý den jako jiné všednodennosti: nákupy, práci, školu, úkoly, povinnosti, plánování, otázky typu „co musíme zařídit“, „jak vyjdeme“, „ na co nesmíme zapomenout“. Při bohoslužbách můžeme zažívat něco slavnostního.


Každá doba si hledá svůj způsob SLAVENÍ. A jistě i během našeho života se bude leccos měnit a vyvíjet. Doufám ale, že slavnosti a svátky z našeho života nevymizí.

Bible zná mnoho svátků a slavností. Např. oslava v domě otce, kterému se vrátil „ztracený syn“. Nebo svatba v Káni, při níž Ježíš proměnil vodu ve víno, proměnil to všední ve sváteční. BOHOSLUŽBY jsou kousíčkem takového svátku, svátku od Boha pro nás. Čas, kdy se stáváme proměněnými lidmi. On to všední v nás proměňuje ve sváteční. Skrze Krista. Bez něj si to neumíme představit.


Že po proměně toužíme, o tom není pochyb. Aspoň na chvíli zakusit změnu, vystoupit ze své všednosti, zkusit si roli někoho jiného. A následně proměnit třeba sebe nebo svou rodinu. A tak máme možnost sáhnout po jedné z reality show a absolvovat např. „Výměnu manželek“ nebo takovou, kde jde o proměnu vizáže z rukou odborníků. A ejhle, už je zde proměna a mnozí říkají: „vypadáš skvěle“. To je SVÁTEK pro člověka, když to nad ním zazní. Dříve musela lidem stačit tradice maškarních plesů, masek, které umožnily aspoň na chvíli proměnu a zážitek z nevšednosti. Dnes je možné to i ono.


Toužíme vyměnit svou všednodennost za něco nového, svátečního. V těchto touhách a snahách lze najít něco biblického. Totiž fakt, že náš svět nezůstane takový, jaký je. To, co vlastníme – jmění, čest, slávu, ale i své děti- to máme jen půjčeno. A tomu všemu pro nás běžnému a obvyklému je slibována proměna. „TEN, KDO JDE MOU CESTOU? TOMU DÁM ZAKUSIT SPÁSU“.


Ve svátku ožívá pro nás něco z té velké proměny. PROMĚNA ale musí být pozorovatelná, zřejmá. Podobně to platí o našem slavení bohoslužeb. Když je slavíme, musí být mezi námi něco k rozpoznání ze vzkříšení Ježíše Krista.

Proto chodíme na bohoslužby a nedržíme si jen teoreticky naši příslušnost k určitému společenství. Protože ony pro nás mají SVÁTEČNÍ CHARAKTER.  Ten se nám stává obzvlášť zřetelným, když vidíme, že nejsme sami, kteří mají potřebu slyšet něco nového, přijímat, vymýšlet;  když vidíme, že nejsme jediní, kteří se necítí být životem přesyceni a unuděni; že nejsme jediní, které láká spontaneita a také důvěra ve věci budoucí a důvěra v přátelství; které láká Slovo evangelia, kteří mají důvěru ve slavení Večeře Páně, protože když slavíme tuto večeři, jsme hosty u Jeho stolu, u stolu, který sahá daleko, odsud až k nebi, od počátku až k naplnění času.


Slavit znamená ochutnat z něčeho VĚTŠÍHO. Slavit znamená podílet se na něčem, co má trvalou hodnotu. Naše bohoslužby jsou skrze Ježíše Krista místem, kam patří přátelství pro všechny lidi, místem, kde si můžeme zakusit slavné chvíle a doslova spásný čas od Boha. To má pro nás trvalou, zachraňující hodnotu. Toho se chceme vděčně držet a jít Jeho cestou, ať náš život není jen „prázdné mluvení“. BRZY nebezpečí pandemie pomine a kostely a modlitebny se rozezní. Rozezní se díky těm, kteří by se jistě rádi podepsali pod slova písní „Chci Pána slaviti svým srdcem času každého“ /Evangelický zpěvník 167/ a „Buď tobě sláva, jenž si z mrtvých vstal!“ /EZ 346/.

 
IMG_20200421_112022.jpg
 

19.04.2020

1 K 15, 19-28

19  Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! 20  Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. 21  A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: 22  jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. 23  Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. 24  Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. 25  Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. 26  Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, 27  vždyť ‚pod nohy jeho podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. 28  Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.




Apoštol Pavel svým současníkům i NÁM připomíná, že Kristus není pro nás významný jen proto, že dává smysluplnou náplň našemu životu, který jednou skončí. Ale díky Kristu že máme naději, věčnou NADĚJI. Když on žije, tak nikdo a nic není ztraceno. Jednou „zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.“  Ptejme se, co všechno nad námi má moc. Kariéra? Peníze? Nadřízený? Nemoc? Covid-19? Reklama? Závist? Nenávist? Pohodlí? Smrt? Ano, ale ještě mnoho dalšího. Pavel nám slibuje, vlastně vyřizuje, něco velmi příjemného. Jednou to všechno nad námi svoji MOC ztratí.  A protože byl KRISTUS vzkříšen, tak i ten poslední náš lidský nepřítel, smrt, bude také přemožena.

A to je evangelium, DOBRÁ zpráva. Kristus ŽIJE.


Modlitba:                                                                                                                                                                                    Pane Ježíši Kriste, k lidství patří konečnost, ale v Tobě je prý počátek nového života, který přesahuje veškeré naše zkušenosti, a to je život s Bohem, který bude všecko a ve všem. Neumím si to představit, přesahuje mě to, ale neděsí, naopak – zklidňuje, upokojuje.

Ty jsi přišel na tento svět, aby ses nám dal poznat. Ne abys odpovídal na všechny naše otázky. Ty mě znáš a víš, kolik otázek si kladu a Tobě. A současně věřím, že jednou budu vědět, jednou pochopím.  Děkuji Ti za to, že jsi mi nablízku a že je mi v Tvé blízkosti dobře.  Amen.

 

13.04.2020 
PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ

 
P%C5%A1eni%C4%8Dn%C3%A9%20zrno_edited.jpg

JANOVO EVANGELIUM:     "JESTLIŽE PŠENIČNÉ ZRNO NEPADNE DO ZEMĚ A NEZEMŘE, ZŮSTANE SAMO. ZEMŘE-LI VŠAK, VYDÁ MNOHÝ UŽITEK."         /J 12,24/

 

12.04.2020
BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ

Janovo evangelium 20, 1-18

„Prvního dne po sobotě, když ještě byla tma, . . .  a toto mi řekl.“

Už jste možná zažili něco, co jste do té doby nepoznali. Co vám přišlo nemožné, absurdní. Co bylo tak neobvyklé a mimořádné jako je neobvyklý prázdný hrob a oslovení anděly. Biblický příběh velikonočního rána je celý vlastně neobvyklou událostí. Navzdory souvislostem není v něm žádné hrobové ticho, žádný klid po bouři. Naopak. Ten příběh je plný dynamiky a plný lidí s hbitýma nohama. Nemohl by tedy ten příběh zapůsobit právě na dnešního člověka? Věčně spěchajícího?

Brzy ráno, v to ráno velikonoční, se vydá Marie z Magdaly k hrobu. Ještě za tmy, zjevně beze strachu, ale s hlavou plnou starostí. A co nevidí? Kámen od hrobu je odvalen. Podívá se do hrobu, my už víme, že do prázdného. Nerozumí tomu. Nepočítá absolutně s Boží skutečností, ale myslí na lidské možnosti. Asi krádež. Rychle utíká zpátky a sděluje své odhalení.

Také Petr a Jan běží. Pádí jako o závod. Co je tak žene? Strach? Zodpovědnost? Zvědavost? Nebo nějaká vnitřní síla, kterou vědomě neberou vážně, ale možná matně tuší?


Chování těch lidí v to velikonoční ráno se dá do pohybu. To, co dělají, nebo bychom mohli říci – jejich klíčící víra -, má charakter cesty.                                                                                                                               

Na cestu se vydávají ti připravení, ti, kteří byli zasaženi, kterých se něco dotklo. Ne lidé lhostejní, přizpůsobiví, kteří nejraději přejdou vždy „k dennímu pořádku“.  Lidé aktivní a otevření mají svůj cíl, protože hledají smysl.

Také Petr a Jan jsou na cestě, i když různě co se tempa týče a s rozdílnými poznatky. Také jejich srdce ještě nepochopila plnost Božího poselství. Petr přichází jako druhý, ale zjedná si přehled jako první. Otevřený hrob s pozoruhodným pořádkem. Připomíná hroznou smrt. Srovnaná plátna ale ukazují na život. Jan vešel dovnitř a, jak píše evangelista, „Spatřil vše a uvěřil“ /v.8./.


Nezůstane stát v půli cesty. Dívá se z hloubi srdce. Spatřil a věřil. Víra roste ze síly, kterou má v sobě láska; láska, která dokonce překoná smrt.

Z pohnutí, z akce prvních svědků u prázdného hrobu vyrostla víra Kristovy církve. A stále roste, protože dosáhla až do naší doby.

Jako křesťané jsme volání k pohybu, k dynamické víře. My, kteří jsme plni odvahy a velmi často plni malomyslnosti, my, kteří jsme naplněni nadějí a současně často jdeme „údolím stínu“, ne hned údolím smrti, ale údolím zoufalství a prázdnoty. Bůh nám svým vzkříšením postavil před oči cíl: nové nebe a novou zemi.   Cíl je tedy dán a my máme svět proměňovat v zahradu. Svým životem, svým zasazením se pro druhé. Potřebným dopomoci k právu. Plačícím máme osušit slzy, hladové nasytit.


Kéž s námi hýbe naděje na nový svět, který nám všem otevřel Vzkříšený Pán. Kristus vstal z mrtvých. To je dnešní jásot všech věřících, který otevírá brány a staví široké mosty ke všem bratřím a sestrám, obzvláště k těm ze široširého světa, kteří trpí nebo jsou zbaveni práv, je jedno, zda kvůli náboženství, rase nebo nemoci. A proto dávejme světu naději.

Od toho velikonočního rána je náš svět na cestě.  Tak věřme té lásce našeho Vzkříšeného Pána, která trvá. A podle toho jednejme. Jen tak budeme jako křesťané věrohodní.

Jen láska a radost mohou změnit tvář naší moderní doby. Ať už nám leží na srdci různá napětí v naší zemi, nebo krvavé válčení v některých částech světa nebo máme na mysli svůj vlastní život. Jen tak dokážeme vstoupit do těch, obrazně řečeno, rozmanitých „hrobů“ a pak volat: „Chce to odvahu, nebojte se, máte žít! Protože Kristus byl vzkříšen“.  Amen. Amen. Haleluja!

 

10.04.2020                  VELKÝ PÁTEK

U Ježíšova ukřižování to byly tři hřeby a dvě dřevěná břevna, které měly za následek jeho trýznivou smrt. V dnešní době jsou jiné způsoby, ale utrpení lidí a umírání nevymizelo. Stále jsou místa na naší zemi, kde se ozývá křik a nářek ztrápených. A k tomu volání slovy modlitby: „Bože můj, proč jsi mě opustil.“


Stále znovu se pokoušíme pochopit, co tímto ukřižováním Ježíše pro nás Bůh dělá. Poznáváme, že Ježíš zpečetil to, co říkal a dělal. Třeba když myl učedníkům zaprášené a unavené nohy, a oni mohli pocítit, že Ježíš zná jejich život plný námahy a že uzdravuje zraněná srdce, staví lidi na nohy, přivádí je opět k lásce a k naději. A nic za to nechce.


Poznáváme, jak se všichni ukážou v pravém světle: Jidáš- ten bojovník za svobodu, Petr- přítel. Velekněz- ten, který ručí za víru a bázeň před Bohem a Pilát- jako ručitel práva.


Poznáváme, že tam, kde už my sami nemáme co nabídnout a kdy jsme se svou moudrostí a silou v koncích, pak On je zde, ten, který „za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ /Epištola Římanům 5,8/. Přibit hřeby, vysmíván, urážen těmi, kteří ho přežili. On je přesto ten jediný, který nám zůstává věrný.


INRI, Ježíš Nazaretský, král židovský, tento nápis dal nad jeho hlavu pověsit Pilát, jako výsměch. Ale Ježíš není vysmívaný král, ale král všech posmívaných. Není ten poslední ubožák, ale je ta poslední opora, opora v životě. INRI, Ježíš Nazaretský, Pán a bratr všech lidí. 

 

08.04.2020              ZELENÝ ČTVRTEK

Možná jste se na dnešní den naladili posloucháním Bachových pašijí, je to nádherná hudba, zrovna jako Dvořákova Stabat mater. Možná si zpíváte v těchto dnech píseň Ó beránku nevinný /Ez 322/ nebo Kristus Pán když na smrt šel /Svítá 167/. Možná vůbec ne a já uvažuji ve stylu „Podle sebe soudím Tebe“.  Někdo už má byt provoněný upečenými mazanci někdo ještě ne, protože je vůbec péct nebude. A nebo až jindy. Tak či tak, chci v tuto chvíli soustředit naši pozornost na pašijní příběh, konkrétně na událost, která se stala ve čtvrtek.


Z Markova evangelia si přečteme oddíl Mk 14, 17-25. Jsou to dva odstavce, které má ekumenický překlad nadepsané slovy Označení zrádce a Ustanovení večeře Páně. 

Večer před svým utrpením a před svou smrtí slavil Ježíš se svými učedníky Hod beránka. Tato každoroční tradice pomáhala udržet živou vzpomínku na předky, na lid Izraele, který byl vysvobozen z egyptského otroctví a vyrazil za svobodou směrem do zaslíbené země. Ta Ježíšova hostina byla ovšem v něčem nová. Předně tehdy u stolu zazněla Jeho slova: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“ A pak význam, který dal Ježíš při večeři chlebu a vínu. „Vezměte, jezte, to je mé tělo. Pijte z něho všichni, to je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“


Tato slova umí zasáhnout. Ježíšova poslední vůle, jeho závěť, je odkazována lidem nehodným, těm, kteří si to nezaslouží. Jidáš, který ho zradí, dokonce políbením; Petr, který ho třikrát zapře a řekne „já tohoto člověka neznám“. Učedníci, kteří se teď ptají „Jsem to snad já, Pane?“ a v Getsemanské zahradě pak usnou a když bude Ježíš zatýkán, tak utečou.                                                                                                            Právě toto temné pozadí, tato „noc“ v níž Ježíš slaví poslední a současně první večeři Páně, právě tato „noc“ je mi útěchou. Kristus neoslavoval se zástupem vyvolených, se skupinou obzvlášť zbožných, nýbrž s lidmi jako jsi Ty nebo já; kteří jsou nejistí a ustrašení, na něž je malé spolehnutí, když jde o to,  aby se člověk zastal pravdy. Právě proto Ježíš slaví večeři Páně. Kvůli osvobození od strachu a viny. Proto mohu jít i já k večeři Páně, protože je to slavnost smíření, společenství a nového začátku.

Ježíš přišel do všednodennosti své země a své doby. Proto použije chléb a víno, to, co vypráví o námaze a práci, o hladu a žízni.  A aby sdělil, že Bůh je v našem životě nablízku, vztáhne k chlebu a vínu ta slova - „Já jsem to – pro vás.“


Člověk Ježíš je jako ten chléb. Má slova proti strachu, léčí nemoci a rány duše, bojuje proti smrti ve všech jejích variantách: proti bezcitnosti tvrdohlavých, proti slepotě nesebekritických, proti lži těch, kteří získávají moc pro sebe nefér způsoby a argumentují právem. Ježíš láme chléb na znamení své smrti a dává z něho svým učedníkům, aby z toho žili. Aby měli sílu na cestě následování. A je třeba, aby se o ten chléb dělili. Dělit se o něj, protože já nejsem u toho stolu sám, sama,  mám vedle sebe bratry a sestry, a to dokonce po celém světě Je třeba se o ten chléb dělit, protože Bůh bere vážně hlad nás všech po potravě, stejně vážně bere ale  i hlad  po ošacení, po azylu, hlad po uznání, po společenství, po lásce.

Co těmi slovy Ježíš myslel, nejsilněji vyjde najevo při jeho smrti na kříži. Zlomil moc sobectví a strachu, viny a smrti.  Proto bychom na něho měli hledět v životě víc než a na sebe, abychom poznali, co z nás má být a kudy máme jít.

 
Koeder Abendmahl.jpg
 

5.4.2020

Dnes slavíme KVĚTNOU NEDĚLI.                                     V BIBLI si otevřeme MATOUŠOVO EVANGELIUM.


Mt 21, 1-11:   „Když se přiblížili k Jeruzalému         …         prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“


Lidé, o kterých nám evangelista vypráví, manifestují svoje nadšení z někoho, kdo bude brzy obžalován. Odsekávají větvičky stromů a prostírají je před ním na cestu, k tomu ještě své pláště. Celé to vypadá jako vítání krále.

Co se skutečně událo, nevíme. Jestli za tím byla „nějaká politika“ nebo co. Historické prameny o této události mlčí. To ale, že Ježíš nepřijíždí do Jeruzaléma na nádherném koni, ale na oslu, na tom se mimochodem shodli všichni evangelisté, to naráží na pasáž ze Zachariášova proroctví. Prorok prorokuje Jeruzalému krále pokoje, který přijde na oslátku a to za velkého jásotu davů. A pod jeho pokojnou vládou prý budou zničeny vozy nepřátel a otevřeny žaláře.

Úmyslně informují evangelisté o tom triumfálním průvodu do Jeruzaléma tak, že to další pokračování příběhu se ukazuje jako velký kontrast k dnešnímu dni. Co dnes vypadá ještě tak mírumilovně a nadšeně, se brzy promění v proces velerady. Trůn nového krále pokoje nebude stát v nějakém paláci, ale na popravišti, a bude to kříž.

Vina za rozsudek smrti nad Ježíšem je ztělesněna v místodržícím a soudci Pontiovi Pilátovi. Z biblických zpráv víme o Pilátovi jen velmi málo: Muž z nižší šlechty, v letech 26-36 n.l. byl místodržícím ve druhořadé římské provincii, v Judeji.  Muž, který by byl dávno zapomenut, kdyby jeho jméno nebylo spojeno s tímto činem, který až do dneška nutí k zamyšlení mnoho lidí. On to byl, kdo vyslovil rozsudek smrti nad Ježíšem. Byl to zvláštní rozsudek.

 Podle evangelií Pilát není tím, kdo by dlouho přezkoumával fakta, kdo by příliš usiloval o spravedlnost. To by nebylo zase nic tak nového ve světě rozsudků, ale Pilát není ani fanatik – jako např. soudci při politických procesech u nás v 50. letech 20. století. Svůj rozsudek nevysloví Pilát v nenávisti jako ideologický zaslepenec. Jedná jakoby ze setrvačnosti. Zvládá to jakoby levou rukou.

Už víme, co není, že není spravedlivý soudce, ani rozezlený fanatik, ani intrikán. Ale kdo tedy je, kým je?  Je tím, kdo má zcela normálně strach. Popuzený, vyhecovaný dav (evangelia nám dovolí domnívat se, že jsou to ti samí lidé, kteří dnes volali „Hosanna“) volá po krvi. Něco mluví proto, že Pilát Ježíše pokládá jen za neškodného blázna. Ale protože si nemůže dovolit žádné nepříjemnosti s císařem, musí toho židovského putujícího kazatele obětovat; a to bez dlouhého procesu. Hlavně neztratit svůj post a nepřijít o své postavení. Všechno ostatní: svoji tvář, své přesvědčení, svoji upřímnost a své nejistoty obětuje v zájmu zachování a udržení si svého vlastnictví. Pilát jedná jakoby bez vlastní vůle, okolnosti s ním mávají a strach, který vyvolala ta křičící masa lidí, ten byl u jeho jednání rozhodující.


Lidé na naší zemi mají dvě tváře: Pěknou, radostnou, vyrovnanou, to je tvář toho, v jehož životě je všechno stabilní a dobře uspořádáno; a pak tvář utrápenou, která je způsobena brutalitou, závislostí, zkázou a strachem. Pilát, veskrze kultivovaný Říman, patří k těm, kteří se rádi dívají jenom na tu slunečnou stranu života. Jinou tvář země a člověka pozoruje pouze s nevolí. To je jeho vlastní problém. Je to taktika blahobytného člověka. Totiž: nenechat si znechutit svůj dobrý život tím, že bychom hleděli na něco nepříjemného.

Dnešním dnem – Květnou nedělí- vstupujeme do Ježíšova soudního procesu. A v další dny ho budeme postupně provázet, budeme číst, jak probíhal proces a jak poprava. Tradici církve si můžeme trochu napodobit, přehrát. Můžeme začít třeba tím, že si i my vezmeme do rukou zelené větvičky a budeme zpívat „Hosanna Synu Davidovu“.  Anebo si je dáme do vázy. Ty větvičky nám mohou být symbolem, připomínkou něčeho významného. Dříve si prý křesťané v některých domovech dávali tyto větvičky za kříž a tam je nechali po celý rok. Na znamení, aby si vzpomněli.

A tak to může fungovat i u nás. Abychom si vzpomněli a na znamení protestu. Proti čemu protestujeme? Těmi větvičkami symbolicky proti jakémukoliv chybnému rozsudku, nesprávnému rozsudku. Ty větvičky nám mohou dosvědčovat, že život byl neprávem přibit na kříž a že život je silnější než smrt. A že nechceme být jako Pilát, ale že se chceme postavit na stranu trpícího Krista. Že nechceme, aby měřítkem pro naše rozhodování bylo jen a pouze jen naše osobní blaho anebo masový trend.

Občas slyšíme nebo říkáme: „To není můj problém“. Zelená větvička může být znamením života, který nechce být svázán setrvačností, povrchností, úzkostlivostí.


Až dojde k procesu, všimneme si, že se Ježíš vůbec nebude obhajovat. A už vůbec nebude vyžadovat své právo agresivně a nějakými tvrdými slovy. Dokonce samo mlčení toho krále s trnovou korunou bude vzbuzovat něco víc než jen soucit. Ale nic uklidňujícího. To mlčení obnaženého, posmívaného Ježíše bylo na tom celém procesu pravděpodobně pro Piláta tím nejhorším. Zneklidňující mlčení. Kdo toto mlčení „slyší“, ten se cítí osloven a o všech svých rozsudcích začíná pochybovat. Ježíš neobžalovává. On zná úzkost Pilátů na celém světě, toho Piláta v našem srdci také. A to jeho mlčení hlasitě promlouvá, ke každému srdci, ke každému z nás: Postav se na moji stranu! Vystup z toho davu, který dnes jásá a zítra bude křižovat.

Ty zelené větvičky jsou jen symbol, tak jako to naše zpívání „Hosanna, hosanna“. Abychom nezapomněli. Rituál nesmí ovšem nahrazovat život. A cítíme-li se být aktuálně osloveni Ježíšem, a voláme-li „Kriste, nenecháme Tě samotného“, tak to znamená, že ani tehdy ne, až se situace obrátí z jásotu k opovrhování. Naše radost a naděje, naše nadšení pro něho zůstanou, i když bude křižován.

SVOJI vlastní MODLITBU ukončeme slovy:                                                                                                              „BERÁNKU UKŘIŽOVANÝ, SMILUJ SE NAD NÁMI.“

 
Palmarum 2.jpg
 

29.3.2020

Na dnešní 5. neděli postní nám církevní tradice předkládá text z Markova evangelia. Přečtěme si: Mk 10, 35-45.   „ Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové . . .  jako výkupné za mnohé.“

Souvislost příběhu je taková, že Ježíš je na cestě na velikonoční svátky do Jeruzaléma. Za ním jde zástup těch, kteří ho chtějí následovat. Na první pohled to nevypadá, ale pro některé z nich je to smutné putování, protože tuší, že se něco má stát, co nechtějí nebo čemu nerozumí. Ježíš jim cestou naznačoval pár slovy, ale kdo to má pochopit. Smutný průvod.   A do této situace vnášejí bratři Zebedeovi svoje podivné nápady. Něco ve smyslu: „Mistře, zajisti nám, prosím, nějaké teplé místečko po Tvém boku“. Ostatní učedníci, ať se klidně naštvou. Ti dva si potřebují zvýšit sebevědomí, zajistit si postavení, ale na úkor koho nebo čeho? To, jak si jdou dravě za svým a jak se chtějí prosadit, to je zlé. Možná se v tom příběhu poznáváme. Něco malinko nebo hodně v nás rezonuje.  Protože zlo se zabydlelo v každém z nás. V potřebě zvyšovat si sebevědomí jsme mistři. Abychom si ho zvýšili, pohlížíme na druhé svrchu, svoji hodnotu si definujeme na úkor druhých. Už tak je to špatné, ale opravdový průšvih je, když kvůli tomu zneužijeme blízkost k Bohu, jako to měřítko své ceny. „Jsme blíž k Bohu než vy.“ Ježíš jim na to řekl: „Nevíte, o co prosíte“.

Pro své blaho, blaho svého sebevědomí, rozlišujeme a posuzujeme druhé a do světa tak přinášíme nekonečné množství hněvu, zlosti, žárlivosti a zranění. Ten evangelijní text se nás ptá na to, odkud nebo jak posilujeme svůj pocit sebedůvěry. A první odpověď zní: tím, že na druhé pohlížíme svrchu, povýšeně, opovrhujeme jimi. Ostudným způsobem vytahují bratři Zebedeovi  na světlo naše lidství, spíše naši „člověčinu“.  Ještě by byla možná druhá odpověď, pokud bychom tu první odpověď nebrali. A ta, zdá se, že slibuje velké vyhlídky. Oba bratři se snaží svůj význam odvodit od blízkosti k Bohu. Ale dá se toto uskutečnit, aniž by se to dálo opět na úkor druhých? V té samé kapitole Markova evangelia má Ježíš už dost všelijakých dospěláckých řečiček. Obrátí se k dětem a sevře je v náručí. Děti, na které se v té době pohlíželo svrchu úplně běžně. V tom objetí není žádné místo pro to „kdo je blíž a kdo dál“, možná i vzduch chybí, jak se těm objatým hůř dýchá. V tomto objetí nám probleskuje něco z naší vlastní ceny, kterou můžeme mít, aniž bychom si ji museli vydobýt přes druhé. V tom objetí můžeme pociťovat něco ze své důležitosti. Je to objetí toho, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“.


Máte-li chuť zpívat nebo si otevřít zpěvník a přečíst text, tady je návrh:                   Píseň "Až doposud nás provází..." (Evangelický zpěvník/Dodatek/ 677)

Albert Einstein: "Pokud chcete žít šťastný život, svázejte ho s cílem, ne s lidmi nebo předměty."

Modlitba:   Pane Ježíši Kriste, náš svět potřebuje, a my s ním, tolik naděje! Myslíme předně na všechny zoufalé a přetížené lidi, modlíme se za všechny ty, co potřebují něčí objetí, nebo uzdravení. Ať je to zlý virus nebo jiná těžká nemoc, co je oslabuje a obírá o radost. Věříme, že Ty jsi mocnější než všechno zlé a mocné v našem světě.

Pane Ježíši Kriste, doléhá k nám tolik zpráv o milých lidech, kteří se neštítí pomoci druhým, kteří svůj obvyklý život vyměnili aktuálně za život naplněný službou pro druhé. Z toho pro nás čiší tolik naděje v dobro mezi lidmi. Hodnoty Tvého panování se nám v tyto dny zřetelně ukazují jako ty potřebné k životu nejen na nebi, ale i na zemi. Děkujeme Ti za tuto zkušenost. A také za dar modlitby, který můžeme využívat bez přestání a bez váhání.   Společně se k tomu ještě modlíme slovy OTČE NÁŠ, KTERÝ JSI V NEBESÍCH, POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ, . . .

Pokoj s námi všemi. Amen

 

22.3.2020

- Přečtěme si oddíl z 2. listu Korintským. 2 K 1, 3-7:    "Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše     Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás potěšuje . . .  také útěchy."


- Dovětek: Beránku Boží, který snímáš  hřích  světa, smiluj se nad námi.


- Přečtěme si oddíl z Janova evangelia. J 12,20-26 :   "Někteří z poutníků, kteří přišli  . . .  od  Otce."


Řečtí poutníci slyší ta slova před Velikonocemi. První křesťané si je uvědomili až po Velikonocích, došlo jim, že Ježíš ten obraz o zrnu uloženém do země vztáhl na sebe sama. Když všechny lidské jistoty už nepomáhají a vše se zdá ztracené, tam dává Bůh vzniknout novému životu. I nám zřejmě v těchto dnech "nouzového stavu" dochází, že jistota není něco, co máme ve svých rukou a co si můžeme udržet napořád. Jistota je to, co nám přichází od Boha. On nás drží, u něho jsme v bezpečí, ať přijde cokoliv. Někdy potřebuje člověk celý život na to, aby si vybudoval důvěru v to, že Bůh je tady a že nestojí někde stranou.      Ježíš mluví také o životě (doslova o duši - řecky "psyché") ztraceném a získaném. Jistě se nám bude dařit v těchto dnech lépě těm slovům rozumět, než když jsme jen            "v pohodě".  A vše kolem nás je "OK".  Ježíš mluví o sobě, ale zároveň k nám. Stojí o to, abychom byli tam, kde je On. Ježíš nemluví o svém celosvětovém úspěchu, ale o své smrti. Obraz zrna, které padá do země, aby vydalo užitek, je výmluvný. Jen Jeho vítěznou smrtí, která přinese smíření mezi Bohem   a lidmi, mezi člověkem a člověkem, bude možný zázrak společenství, konkrétně i církve, k níž patříme také my. Také my jsme ten užitek, o kterém mluví. "Kde jsem já, tam bude i můj služebník." Jsme ochotni být se svým Pánem i v Jeho utrpení? Tato otázka se nabízí.  A naše odpověď?  "Pane, smiluj se nad námi všemi, abychom šli cestou, kterou nám ukážeš. Amen."


- Zazpívejme si píseň (nebo přečtěme text)   "V tvé síle, Pane Bože můj, všem bouřím vzdoruji . . . "     /EZ 200/  a píseň  "Když soumrak zháší světlo"  /D 643/. V libovolném pořadí.

-  Pokoj Boží s námi všemi.

 

NEDĚLE 15.3.2020

- V postní době i letos promýšlíme cestu Ježíše Krista na kříž, jdeme v myšlenkách společně s ním a trpíme společně s ním. Dnes si otevřeme evangelium podle sepsání Lukášova a přečtěme si slova z kapitoly 9. Konkrétně: L 9, verše 57-62.                                  -  Modleme se: Pane Ježíši Kriste, mnohému v našem životě nerozumíme a je toho spousta nejasného pro nás. Prosíme Tě o světlo, které neoslepuje, ale vyjasňuje a vede k radosti ze života. Prosíme Tě o povzbuzení a pokoj pro všechny, kteří jsou v těchto dnech nemocní a bezradní. A také o sílu pro všechny pracovníky ve zdravotnictví  a všude tam, kde se očekává jejich mimořádné nasazení do služby v boji s koronavirem. Pomoz nám udržet si pokojnou mysl a positivního ducha. Amen.                                                              -  Během dnešního dne si přečtěme Pastýřský list synodního seniora Daniela Ženatého.