Vyhledat
  • Jana Rumlová

Učím se pečovat o starého

rodiče stále víc a víc. Přibyl úraz a já nemám zdravotní školu, chybí mi tudíž praktické informace „jak na to“. Jak pomoci na nohy člověku, který se nemůže zvednout ze židle, jaké pomůcky vymyslet, co je doma při ruce, abych si neodrovnala záda, která už teď sotva drží. A kolik ještě mám zkoušet a kdy už potřebuji dalšího člověka k ruce, protože to fyzicky nezvládnu. Jak udělat to či ono. Pokus, omyl, pokus, omyl, to je moje metoda. Mnohé jde ztěžka a ještě hůř. Je to trápení na obou stranách. Ale všechno zase ne tak docela. Naopak. Kupodivu jsem zjistila, že mi jde najednou snadno a spontánně vlastní matce říci: „mami, léky na bolest si dostala právě teď, masáž nohou a rukou máme za sebou, teď budeš chvíli V KLIDU ležet a modlit se. Za to, ať bolest povolí, ať máš sílu vše vydržet a za mě se modli, ať mám sílu vše zvládnout. Takže v klidu lež a modli se, já jdu udělat snídani.“ Výzva k modlitbě je něco tak intimního v některých případech a já žasnu, co se se mnou děje za změny. O pár hodin později přemýšlím o slovu z knihy Přísloví: „Každé trápení je k užitku, ale pouhé mluvení vede k nedostatku.“ /Př 14,23/ A už mě vůbec spojení „trápení – užitek“ neprovokuje. Naopak: souhlasně v duchu pokyvuji hlavou.

JR/ 1.8.2020

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše