Vyhledat
  • Jana Rumlová

Jsem neviditelná

a to na sobě nemám kouzelný plášť z pohádky ani nejsem housenka lišaje borového s neuvěřitelným ochranným zbarvením. Dokonce nejsem ani maskovaný voják na bojovém cvičení. Ale jen tak si běžím krajinou, široko daleko ani človíček, jen štěbetající ptactvo, šumící větvě stromů a občas nějaký vyplašený zajíc. Po čase – ejhle člověk, ale ten mě míjí, aniž by naznačil, vidím tě člověče, aniž by mně dal možnost dát mu vědět, že ho taky vidím. Zvláštní pocit. Přemýšlím, zda je to z ostychu, abych nenavazovala sebemenší kontakt s někým, kdo si to třeba nepřeje. Nebo je to výchovou doma, ve škole? Po čase další člověk, ale ten mi dává najevo, že mě vidí a já mohu to samé dát vědět jemu. Moje nálada se vylepšuje.


Jsme rádi, když nás lidé nepřehlíží, dává nám to pocit respektu, uznání, zájmu. To vše potřebujeme už od prvních krůčků. Když ale zmiňuji „A“, musí zaznít i „B“. Přiznávám, že být neviditelným pro druhé nám někdy velmi vyhovuje. Ať už ve chvíli, kdy jsme něco tak zbabrali, že bychom se rádi propadli do země, nebo když potřebujeme něco tajně přenést z místa na místo. Když jsme na vojenském cvičení a nesmí nás ani náš velitel vidět, i když zřejmě tuší, kde se asi kryjeme. Každý zloděj je rád, když ho nikdo nevidí při činu, každý školák, který opisuje z taháku, také žena bez zubů nebo s modřinami ve tváři.


Uvažování o viditelném a neviditelném člověku mě vede k přemýšlení o viditelném a neviditelném světě. A zda člověk obecně má tendenci vidět jen to, co má před očima anebo vidět a vnímat i to, co očima nevidí. A protože jsme byli my lidé stvořeni „k obrazu Boha neviditelného“, chce se mi věřit, že je ve mně i kolem mě spousta lidskosti a pozornosti i vůči všemu, co je pouhým okem neviditelné.

JR/ 29.06.2020



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše